Mé století

(...) Grass se snaží postupovat stejným způsobem jako jeho učitel - spojovat jevy a události časově vzdálené, zkoumat, jak se dávné postoje a zážitky promítají i po letech do psychiky lidí i národa. A protože mu schopnost provokace nikdy nechyběla, osvědčuje ji i v této knize, což jistě podtrhuje jeho úmysl představit toto století jako "svoje", viděné z vlastní perspektivy.

(...) Stovka krátkých vyprávění, jakýchsi žoviálně podaných bilancí jednotlivých let, však vytváří svébytný literární produkt. Mezi vypravěči se objevují lidé z lidu, sympatizanti nejrůznějších politických stran, ony „věčně včerejší“ nevyjímaje, ale i historické osobnosti, a několikrát dokonce autor sám. Přes-to se výsledný efekt spíše než nějakému literárnímu žánru podobá kuchařskému receptu. Grass, který pro svůj rozmach i umíněnost již dávno směřoval k měření sil s celými epochami, zde na první pohled prochází desítkami metamorfóz, jen aby se dostal 20. století co nejpřesvědčivěji na kobylku.

(...) Grass zde sleduje dvacátý věk v chronologickém běhu - pro každý rok si našel příběh, který vylíčil na dvou třech stranách. Nechal si značnou volnost: hrdinové a situace jsou někdy skuteční, někdy fiktivní; vypravěčem je jednou sám Grass, podruhé vymyšlená postava. Figury pocházejí z rozličných prostředí, sociálních vrstev a z názorových platforem (odpovídají tomu různé i stylové roviny). Vypravěči na danou událost a dobu vzpomínají, nepopisují ji "v přímém přenosu". Odstup umožňuje, aby postava zkusila nahlédnout význam situace pro ni osobně i v kontextu epochy.

(...) Grass svou ironií, parodií i hrou se symboly nechce soudit ani dávat rady. Určitě ale na sklonku století vyzývá, aby se každý zamyslel na tím, jak ho sám či jeho blízcí prožili. Díky překladateli Hanuši Karlachovi, který mj. za jeho knihu Potkana dostal před lety Cenu Josefa Jungmanna, jde o mimořádný zážitek. Nejen tím, o čem se píše, ale i tím, na co čtenář při tom nemůže nepomyslet.