Libeňský román: Žalozpěv o lásce a psech

(…) Často navíc Erml pracuje s autobiografickým rámcem – jména členů rodiny používá v cestopisných i fikčních prózách, hlavní hrdinové se stejně jako autor – dlouholetý redaktor Divadelních novin – točí kolem divadla. Sedmá Ermlova próza příliš průhledných momentů neskýtá, na první pohled upoutá snad jen shoda jména s chlapcem Richardem. Přesahy k dalším textům lze ale sledovat i v tomto ohledu – stejně jako rodina Ermlů v novele Bez lítosti, tak i třeba Dáděnka v Libeňském románu má předky v čínském Charbinu. V konstelacích postav lze však s jistou nadsázkou vidět i podoby titulní Libně: Dáděnka představuje její mizející minulost, tajemnou i proměnlivou, syn Bruno, „tvrdej jako žulový kvádr v chodníku“ (s. 204), její brutální, ale snad i křehkou tvář, dívka Beatka spletitý původ a novinář Roman přistěhovalce odjinud, který si načítáním historie postupně nachází k místu cestu. Ermlova poslední próza je zatím řemeslně nejzdařilejší, pouze vize nedalekých let ji zřejmě poněkud shazuje – přinejmenším se Ermlovi zřejmě nepodaří čtenáře příliš zneklidnit, což i s ohledem k jinak nápadité kompozici vyznívá jako umělecký nezdar.