Bílá pevnost

(...) Děj tohoto historického románu je záměrně situován do doby vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století, kdy se uzavírá slavná éra říše středu. Turci přicházejí po neúspěšném dobývání Vídně o evropské državy a osmanská říše se dostává do krize. Zároveň ale nastává oboustranný zájem o život v "odlišných civilizacích". (...) Bílá pevnost je jednodušší než jiné Pamukovy romány snad jen v tom, že se drží jedné dějové linie. Ale jinak se čtení této knihy stává - podobně jako u jeho jiných děl - výpravou do spletité džungle symbolů. Dobrodružný cestopis se velmi rychle mění v psychologické drama, aby vzápětí opustil dimenzi reality úplně či se změnil ve filozofický spis.

(...) Nutno připomenout, že kritika Bílou pevnost nazvala novým historickým románem v době prvního vydání, tedy v roce 1985. V současném kontextu tak již autorův přístup za novátorský označit nelze, přesto ale díky svému výraznému žánrovému přesahu zůstává aktuální. Pamuk, podobně jako například Umberto Eco v románu Jméno růže, který je považován za prototyp moderního historického románu, překračuje hranice "vyprávění z dob minulých" a vede čtenáře do světa mnohoznačných symbolů napříč kulturními tradicemi. Historická kulisa jen vytváří prostor pro diskurz o možnostech poznání své podstaty. (...) Příběh benátského zajatce se odehrává v Osmanské říši za vlády sultána Mehmeta IV. Historikové o tomto období hovoří jako o přelomovém, protože poprvé začalo docházet k relativnímu dialogu mezi východní a západní kulturou. Osudy vzdělaného cizince nedobrovolně pobývajícího v Orientu jsou tak přístupné interpretaci v mnoha rovinách.

(...) Bílá pevnost je tedy "příběhem příběhu o příbězích". Který příběh je ale pravdivý? Žádný, samozřejmě. Celé je to fikce Orhana Pamuka. Ale který příběh je pravdivý v rámci fikce Orhana Pamuka? Ani to zřejmě nelze jednoznačně rozhodnout. Prózu je možno číst jako esej o nespolehlivosti příběhů. Anebo se pustit do jejich rozplétání. Všudypřítomné symboly, parafráze či přímo výpůjčky z nepřeberného množství děl turecké či západní literatury ale takový úkol neulehčují.(...) Tyto minipříběhy dobře ilustrují Pamukovu tezi o zakomplexovanosti turecké společnosti na straně jedné a o namyšlenosti Západu na straně druhé - myšlenku, kterou spisovatel dále rozvinul ve svých vrcholných románech. O mnoho více východně-západní sociologie v novele Bílá pevnost není. Možná ještě odkaz na faleš západních příběhů o Orientu a východních představ o Západu. Tím se ale vracíme k tvrzení o nespolehlivosti příběhů. (...) Bílá pevnost ovšem přináší ještě mnoho dalších motivů. Je těžké odolat a nepustit se do luštění, jak to bylo doopravdy s příběhem dvojníků Benátčana a Turka, do hledání skrytých souvislostí a významů a interpretací textu.

(...) Právě tato vynikající kniha, původně vydaná v roce 1985, zajistila svému autorovi obrovský mezinárodní věhlas. Stalo se tak počátkem devadesátých let, když byla přeložena do angličtiny a stala se světovým bestselerem. Pamuk v ní pokračuje ve zkoumání vztahu mezi Východem a Západem (mimochodem, s jistým zjednodušením by se dalo říct, že Pamuk má v tomto ohledu blízko k Salmanu Rushdiemu; každý z nich zkoumá tento vztah z jiného břehu: Rushdie ze západního jako člověk, který má východní původ, Pamuk z východního jakožto autor, který má výrazně západní vzdělání) a zavádí nás do Istanbulu v 17. století, tedy v době, kdy příkop mezi Tureckem a Evropou je hluboký jako nikdy předtím. (...) V příběhu bezejmenného italského vypravěče, který se stal zajatcem Turecka a nikdy již neviděl svou rodnou zemi, je Turecko nejprve dobyvatelem. Nicméně po neúspěšném dobývání "bílé pevnosti" následuje rychlý pád dolů, až se nakonec (což už v románu není) osmanská říše stane "nemocným mužem Evropy". Síla, v románu manifestovaná Hodžou, je vždy mince o dvou stranách. A na té druhé straně se zpravidla skrývá slabost.